Uvítací výbor v jedné osobě
Moje cesta na letiště započala brzy ráno. Ve čtyři hodiny jsem vstávala a v pět hodin a sedm minut už jsem seděla v autobuse směrem letiště. Tedy, ne přímo letiště, ale na metro, které mě přiveze zase o kousek blíž, dalším metrem, a až potom autobusem k samotnému letišti. Teď už sedím v posledním spoji a poslouchám písničky z mobilu a datluju tu do počítače. Zároveň poslouchám hlášení autobusových reproduktorů, že tento terminál je určen pouze na odbavování soukromých letů. Jedu si pro rodiče a vůbec nevím, co mám čekat. Velmi se na ně těším. Mohla jsem si ráno chvilku přispat a jet až ve třičtvrtě na šest, ale bála jsem se, že bude příznivý vítr a letadlo to trošku popožene, a i kdybych přišla jen o minutu později, velmi bych si to vyčítala. Bojím se, že rodiče na letišti minu, nebo že se budou zlobit, že nejsem už ve škole, ale musím je jet vyzvednout. To asi chápe každý člověk, kterému jeho nejbližší osoba odjela na dlouhou dobu a tak strašně se na ní těší. Škoda, že je to v tak nešikovný čas a že je to moc brzy na to, aby se mnou jela sestra je přivítat, ale chápu to, že má malé dítě a nechce ho budit.
Už jsem skoro na místě, a i když do příletu letadla je to asi ještě 50 minut, tak se mi stejně svírá žaludek nervozitou, byť to nejsem já, kdo sedí nebo sedne do letadla a odletí si, bůh ví kam.
Vystupuji z autobusu a klepu se nervozitou, že to nenajdu. Koukám, odlety vlevo, přílety rovně, takže po schodech nahoru a šup, šup, šup. Jdu dál, počítač nervózně držím v rukou a sleduji tabuli odletů. Počkat cože?! Jak jako odlety, kde jsou přílety. Klid, uklidni se. Tak, máš dost času, sedneme si do kavárny, zeptáme se, chvilku zapaříme na kompu a pak půjdeme hledat přílet.
Přijdu ke kavárničce, objednávám si u pultíku a přitom se ptám, kde jsou přílety…. Dozvídám se od špatně česky mluvícího číšníka, že se přílety nachází dole, odkud jsem přišla. Trošku brunátná jsem poděkovala, vzala hrneček s kávou a posadila se na barovou stoličku k zásuvce. Odložila jsem počítač na stůl, vedle toho kávu a cukry. Fotečku na Insta a na Mess pro rodinu, aby věděli, že jakože čekám na ty svoje dvě nejmilovanější osoby. Odložím telefon, nasypu cukry do kávy a zamíchám. Jeden cukr bílí, druhý hnědý, ale nasypu je tam oba. Nejdřív bílí, pak zlatavě hnědý. Zamíchám stříbrnou lžičkou. Tedy, doopravdy je z nějaké slitiny, ale barvu má do stříbrné, no spíš světle kovové, no to je fuk, prostě zamíchám kafe. Lžičkou ujím ze svého dokonalého latté trošku pěny, a otevřu si stránky, kde lze sledovat trasy letadel a jejich očekávaný přílet. Spokojeně ujídám pěnu, kterou zjistím, že mám naplněnou půlku svého hrnku. Jsem vklidu. Je to moc dobré kafe. Chutná mi. Nenechám se rozhodit. A tak si spokojeně ujídám pěnu, koukám na přílety a přemýšlím, jestli musím potom jet do školy, jen na ty tři, čtyři hodiny.
Konečně jsem se dostala k teplé kávě a na ex vypíjím půlku z té tekutiny. Hoří mi jícen a žaludek. Zahřívám si prostor pod mikinou, ale nenechám se rozhodit. Koukám se, jak se letadlo pomalu přibližuje k Praze a jsem vklidu. Nebo to si aspoň říkám. Žaludek se mi svírá nervozitou a velkou dávkou teplé kávy, kterou se snaží s námahou zpracovat a poslat dál. Jícen se mi asi zauzloval, protože právě upité loknutí mi zůstalo někde viset. Nebo mi tak aspoň přijde. Plíce asi zůstali doma, jelikož dech se mi pomalu, ale jistě mělčí a hůře se mi dýchá. Buď v klidu, přikazuji si. To bude dobrý, to zvládneš, budou rádi. Se stále nervózním žaludkem, který se svírá v křeči, juknu na telefon. Přílet za sedm minut. Počkat cože? Mají přiletět až za půl hodiny. Kontroluji čas. Vše je správné, ale čas příletu se posunul. Super.
Kopnu do sebe kafe, odevzdám odřený hrneček, který jsem si chtěla koupit na památku, ale co se stane, když si ho nekoupím. Svět se nezbortí a já spěchám.
Vyběhnu ven z budovy letiště a hledám eskalátory. Hle, hned vedle mne. Ale těmi jsem přijela. Hmmm, tak nic, potřebuju dolů. Cedule, dolů, eskalátory… obešla jsem budovu zvenku a vstoupila do vstupní haly a sjela po schodech dolů. Vítězství, dorazila jsem do příletové haly. A jsou tu napsané přílety na tabuli. Dorazí v 05, to je fajn, to najdu.
Rázuju si to halou bezmocně tam a zpět a hledám něco jako výlez od zavazadel. No tak ten výlez jsem tedy nenašla, ale našla jsem informace.
Paní: To přiletělo v 56 (to vím, je to napsané na oné tabuli). Ještě je musí si vzít zavazadla, to bude dlouho, ale vylezou pak tamhle vlevo.
Já: Jakože hned tady?
Paní: Jo, hned tady, ale jak říkám za dlouho, než zavazadla přijedou.
Já: Děkuji, tak já jdu čekat.
Tak si tak čekám. Sednu si na židli a čekám. Ha, mamka volá zpátky, už jsou určitě připraveni jet domů a už chtějí jen přivítání. Chvilku s ní volám. Mamka se ptá, kde jsem, pak je nadšená, že bude uvítání. Ale že ještě nemají zavazadla, ale už ví, kde je dostanou. Super. Zavěsí.
Jdu si stoupnout k chodbičce, odkud mají přijít a čekám. Stojím a sleduji, jak pomalu vychází jednotlivci s malými batůžky. Potom se objeví dva piloti a čtyři letušky a odchází pryč. Mají krásné modré nažehlené uniformy a nesou si pouze drobné taštičky. Jsou takovým zosobněným celé letecké společnosti a je z nich cítit ta zodpovědnost, co nesou na svých bedrech. No prostě jsou majestátní
.A pak dlouho nic. Čekám v obavách, že stojím na špatném místě.
Slyším, jak mi zvoní telefon v kapse – mamka volá, že už se pásy rozjeli a už si budou brát brzy zavazadla.
Píšu si se svým přítelem a čekám. Pomalu se bojím podívat na telefon a odepsat mu, abych náhodou nezmeškala, jak vyjdou ze dveří.
Čekám už dlouho, nandala jsem si pro jistotu na záda už batoh, abych mohla hned jít za mamkou. Lidé pomalu vychází s velkými zavazadly a rozcházejí se směrem domů. A já čekám.
A teď už vidím rodiče, jak vyšli. Cítím jak mi teplé slzy plní oči a pomalu stékají po tvářích. Tak se mi po nich stýskalo. Čekám, až se mamka dostane k červené čáře, abych ji mohla obejmout. Vidím, jak se mamka už blíží k čáře a je mi jedno, že za ni nesmím. Pomalým tempem k ní utíkám a pevně ji obejmu. Oběma nám stékají po tvářích slzy štěstí, že jsme zase spolu. Taťka to všechno natáčí, ale pro jednou mi nevadí, že jsem na videu. Natahuji k němu ruku a přitahuji ho k nám s mamkou. Jsem zase doma se svou rodinou. Jsem spokojená. Moc.
Beru mamce kufr a jdeme směrem k autobusu. Pojedeme spolu většinu cesty a já se potom oddělím, ať utíkám do školy a rodiče se pojedou vyspat domů. Cestou dostanu dárky z Islandu. Připínáček na batoh si připevním na rukáv, aby ho nikdo neviděl, náramek si dám na druhou ruku pod rukáv mikiny a sladkosti si schovám do batohu.Mám ráda vítání, ale jen kdyby nebylo to loučení a čekání tak dlouhé, smutné a těžké.