Dívka z měsíčního svitu
Byl jsem jednou v lese a tam na mýtině dívka tančila. Vlasy jak hořící les a šat jak z měsíční záře. Nohy jemně dotýkajíc se země, že ani stébla trav se neohnula pod jejími kroky. Tančila jako voda a oheň. Tančila v roji světel. Svítící lucerny povlávají okolo jejích paží a září s každou otočkou. Každý výskok a otočka. Zavřené oči. To jest kouzlo. Setmělý les a mlha, okolo ní jen teplo a krása. Mlha zmizela. Tma stále krouží a čeká. Čeká jako vlk na ovečku. Ale nepřiblíží se. Ne, tma se jí držela stranou, jako by si nebyla jista, kdo je mocnější. A tak jsem sledoval dívku na louce, jak její ruce ladně hladí malé lucerny a jak češou vzduch s každou otočkou. Každý její krok mi je posvátný a s každým krokem se bojím, že skonči. Roj světel bzučí a tančí do rytmů neslyšné hudby. Roj světel svítí a pláče, protože ví, že tanec skončí. Ale ne teď, ne v tuto chvíli, ještě chvilku posečká, ještě otočku. Ještě piruetu. Ještě úklonu a znovu. Ještě pár kroků těch útlých nohou a vše může skončit. Ne nechci konec. Chci sledovat ten tanec až do skonání světa. Chci sledovat dívku s vlasy jako oheň a šatem z měsíčních závojů.
Pak zhasnou lucerny a zmizí měsíční svit. A dívka z měsíčního světla je pryč. Rozplynula se stejně jako mlha, která se opět hrnula na mýtinu.